Byla jsem na cestě do Duck baru na halloweenský večírek. Akce v převlecích sice nenávidím, ale doufala jsem, že získám kvalitní a lehce divný materiál pro reportáž. Na Moraváku mě oslovil muž: "Nebojte se mě. Pomůžete mi? Nevím co mám dělat. Já vám to řeknu na rovinu, mě zrovna pustili z kriminálu. Policie mi nepomůže. Je sobota, úřady maj' zavřeno. Nejsem brněnský občan, jsem ze Znojma, chybí mi 45 korun." V ruce měl už dvacku, asi si myslel, že mě to namotivuje a dám mu taky něco. Samozřejmě jsem mu dala desetikorunu. Už když jsem ji tahala z kapsy, věděla jsem, že mi později bude chybět. Bylo šest hodin a naprostá tma. Až když odcházel, všimla jsem si opilecké chůze, ale pořád jsem mu ten jeho příběh trochu věřila. Konečně jsem přijela na zastávku Nemocnice Milosrdných bratří a zahnula do ulice Kamenná. Po pár krocích temnou uličkou plnou (podle mě naprosto) temných lidí jsem se otočila, šla zpět na zastávku a jela zase domů.
Jsem paranoidní. Bojím se tmy. Bojím se lidí. V převleku i bez převleku. A zoufale nechci změnu času.
Tady chodil jeden mladík s pořád stejným, jen vždy lehce obměněným příběhem....."byl jsem závislý na drogách, ale dostal jsem se z toho, začal jsem pracovat tady v pekárně a bydlím na ubytovně, ale čekám na první výplatu, nemám na jídlo"....když jsem ho během půl roku potkala třikrát se stejnou říkánkou, došlo mi, že se z toho nedostal. Později, když jsme mu řekli, že už nám to vypráví po několikáté, začal být lehce agresivní....:(
OdpovědětVymazat