„Šli jsme ke Quidovi a byl sem moc šťastnej, jelikož sem potkal Mohameda. Chodil zuřivě po Mostecký a hledal něco k jídlu. Pozval sem ho ke Quidovi. Belhal se za náma po schodech. Vešel do teplýho pokoje a pravil: ‚Zde je teplo, jak teplo rozespalé matky.‘ Nechci, abyste si mysleli, že je to nějakej divadelník; u něj je to úplně přirozený. Na stole ležela mísa pomerančů a mísa sušenek. Vrh se k tomu, začal to líbat, vydával neartikulovaný skřeky a byl, byl to živočich, nepočítal se k ničemu, byl vším, stvořil ho Bůh. Bylo to krásný, Quido přines na stůl ještě plno věcí: Termixy, chleba, máslo, Jova, salám a mnoho čaje. Zpozoroval sem na Mohamedovi, že každej pokrm, kterej dá do pusy, tak ho nejdřív políbí. Furt jezdil prstama po desce stolu jako po piáně. Uklidňoval se a šílel. Omlouval se tím, že má dnes myšlenky a slova zpřeházená a že buďto ticho, nebo výkřiky, eště líp skřeky. Pouštěli sme si hodně hudby, potom Bacha, a to bylo výborný. Mohamed krásně mluvil. O Polsku, o řeči a o svých krásných příhodách.“
Filip Topol
Žádné komentáře:
Okomentovat