20. 2. 2012

Nuda

To, co mě udivovalo především, bylo, že se mi nechtělo dělat naprosto nic a přitom jsem si dychtivě přál něco dělat. Cokoliv jsem chtěl udělat, jevilo se mi spojeno jako siamské dvojče se svým opakem, jejž jsem stejnou měrou udělat nechtěl. Cítil jsem tedy, že nechci vidět lidi, ale taky že nechci zůstat sám; že nechci zůstat doma, ani odejít; že nechci cestovat, ani žít dál v Římě; že nechci malovat, ani nemalovat; že nechci spát, ani nespat; že nechci milovat, ani nemilovat; a tak dále. Říkám jen, že jsem cítil, ale měl bych spíše říci, že ve mně byl odpor, ošklivost, hrůza. 

Občas jsem se v těchto zběsilých záchvatech nudy tázal, zda si snad náhodou nepřeju zemřít; to byla rozumná otázka vzhledem k tomu, že žít se mi nelíbilo. Tu jsem však s úžasem zjišťoval, že nechci ani zemřít, třebaže se mi žít nelíbí. A tak tyto dvě spojené možnosti, které se míhaly v mé mysli jako v osudném baletu, nezastavily svůj rej ani před krajním rozhodováním mezi životem a smrtí. Ve skutečnosti, jak jsem si někdy myslel, nechtěl jsem ani tolik zemřít, jako dál takhle žít.

Alberto Moravia

Michelangelo Antonioni - Dobrodružství

Žádné komentáře:

Okomentovat