C'est trés

Asi poprvé jsem Filipa Topola a Psí vojáky slyšela na albu Noční proud: The Best of Indies Records (mimochodem, kdo mi ho ukradl?). O písni C'est trés jsem řekla, že tam nějakej maník řve něco francouzsky. Pak přišly Žiletky, Kruhy, Kilián a Psí vojáci mě už nikdy neopustili, hráli při všech mých láskách i při všech mých pádech. V nejtemnějších chvílích byl Filip se mnou a vůbec mu nezazlívám, že mi občas šeptal a občas na mě i řval, abych se do té tmy ponořila ještě hlouběji. Díky tomu teď totiž vím, že nechci dopadnout jako ty, ty stvůro, kterou miluju.

Jednou, když mě zase někdo opustil nebo na mě kašlal, jsem seděla někde v trávě, bylo léto, poslouchala jsem Topola a říkala si:

vojáci jsou nejlepší v trávě

s větrem

jak si pohrává

a ty mraky, ty nekonečný mraky

to načechraný peří

vidíš, spadne na nás

a sežere

jinak je všechno stejný

No, všechno už ne, já jsem se vyhrabala z lógru celýho světa, našla jsem porozumění, něco jako smíření a Filip Topol zemřel. A to už nic nebude stejný.

„Mládí, dospělost, zralý věk.
Pak pach hlíny.
Musí bejt zvláštní pocit
deště na rakev.“