30. 3. 2013

Město příběhů

Město lidí, město vzájemnosti, město špíny, město dojmů. Občas příliš dojmů na jedno město.

Na obyvatele Lesné se usmívám, pomalu se procházejí, mluví o zelí a uzeném, venčí své psy a děti a přes drátěný plot trhají vrbové proutí na pomlázku. Vysoké barevné menhiry, stromy a lavičky, zadrátované plochy zeleně okolo vodárny. A poprvé si říkám, že se tu musí hezky bydlet.

Prý vodárenský objekt

Někde mezi Šilingrákem a Mendlákem lidi lituju, Marie Bartošová se propadla před sedmatřiceti lety a možná doteď bloudí podzemními chodbami, babička v růžovém si s úzkostlivou opatrností pokládá tašky na pult stánku s Fornetti, oči černě obtáhlé, bez zubů, nesebejistá kráska věků, chodci se trousí nebo jdou tvrdě, špinavé batohy na zádech.



Na Cejlu se někomu podívám do očí a někdo se podívá do očí mně.

A když se procházím nízkou zástavbou Židenic, připadám si trochu jako doma... ať už to znamená cokoliv.

Žádné komentáře:

Okomentovat