Úryvek textu NĚKOLIK POZNÁMEK K... (Pavel Zajíček – Chvění, 2012)
V roce 1984 jsem strávil několik dní
na malym ostrově kus od Göteborgu.
Na tomto ostrově žil jediný člověk...
Dvakrát denně vyjížděla z blízké rybářské vesničky
malá motorová loď.
Ta loď rozvážela lidi na ostrůvky roztroušené v moři.
Věděl jsem z vyprávění, že na ostrově, kam já jsem
mířil, žil jediný člověk.
Měl jsem půjčený domek na tomto ostrově, který
jsem posléze našel...
Už se stmívalo.
Udeřila mě okamžitě síla ticha, taky blízkost hvězd
a údery mořskejch vln.
Tu samou noc jsem v extázi vyběhl na nejvyšší skálu.
Svlík jsem se donaha a díval se na měsíc
a neuvěřitelnou hladinu moře...
Uvědomil jsem si, jak málo znamená TO, co jsem
za sebou zanechal v „neurotickém městě“. Celou
svoji minulost bych mohl spálit a zapomenout.
Tento okamžik byl silnější než to, o co se člověk
marně pokouší.
Tento okamžik byl silnější než to, co člověk tak
nedokonale předstírá...
Uvědomil jsem si „zpupnost člověka“, která je
výrazem jeho strachu a nejistoty.
Cejtil jsem, že aniž cokoliv bych vyslovil, uvnitř mě
zněl a ozýval se HLAS.
Ten hlas byl, jako bych se modlil tichou modlitbou
barbarů...
Ráno jsem se probudil a chtěl obejít celý ostrov.
Nebyl tak veliký...
Když jsem se vracel, uviděl jsem v dálce siluetu.
Když jsem se k této siluetě přiblížil, poznal jsem,
že je to silueta STARÉHO MUŽE. Pozdravil jsem.
On odpověděl na můj pozdrav.
V ruce držel obrovskej kámen, kterej položil
na kamennou zeď.
Ta zeď vypadala jako kniha nebo obraz...
Za zdí byly záhony a šest jabloní chráněnejch
rybářskou sítí.
Dali jsme se do řeči.
Barva jeho očí byla blankytně modrá, jako barva
moře ten den.
Prohlížel jsem si zeď a nevěřil jsem svejm očím.
Z těch tisíců kamenů do sebe vklíněnejch dejchal
čas, trpělivost, pokora.
Každýho z těch kamenů se dotkly jeho ruce...
Začal jsem zeď stavět v roce 1933, řekl.
Na tomto ostrově jsem se narodil v roce 1913.
Byla tady tehdy škola a ve všech domech bydleli lidé.
Po válce se všichni přestěhovali do města.
Já jsem tady však zůstal.
Zeď jsem začal stavět, abych ochránil stromy před
mořem a jeho solí...
Ukázalo se však, že moře je silnější než já.
Přesto jsem nepřestal tuto zeď stavět.
Každej kámen, kterej tvoří zeď, přinášim z moře.
Je to ta nejkrásnější socha, jakou jsem kdy viděl,
řekl jsem.
Je nádherná jako kamenná kniha!
Pozdravil jsem a odešel...
Za několik dní jsem z ostrova odejel do města
a už se tam nikdy nevrátil.
A několik fotografií k létu...
Za zdí byly záhony a šest jabloní chráněnejch
rybářskou sítí.
Dali jsme se do řeči.
Barva jeho očí byla blankytně modrá, jako barva
moře ten den.
Prohlížel jsem si zeď a nevěřil jsem svejm očím.
Z těch tisíců kamenů do sebe vklíněnejch dejchal
čas, trpělivost, pokora.
Každýho z těch kamenů se dotkly jeho ruce...
Začal jsem zeď stavět v roce 1933, řekl.
Na tomto ostrově jsem se narodil v roce 1913.
Byla tady tehdy škola a ve všech domech bydleli lidé.
Po válce se všichni přestěhovali do města.
Já jsem tady však zůstal.
Zeď jsem začal stavět, abych ochránil stromy před
mořem a jeho solí...
Ukázalo se však, že moře je silnější než já.
Přesto jsem nepřestal tuto zeď stavět.
Každej kámen, kterej tvoří zeď, přinášim z moře.
Je to ta nejkrásnější socha, jakou jsem kdy viděl,
řekl jsem.
Je nádherná jako kamenná kniha!
Pozdravil jsem a odešel...
Za několik dní jsem z ostrova odejel do města
a už se tam nikdy nevrátil.
A několik fotografií k létu...
Žádné komentáře:
Okomentovat