Smrt zblízka

Nesmím Musím myslet na Filipa, chyběl mi, už nebyl ve mně ten jeho hlas. Teď mi chybí ještě víc a musím na něj myslet a musím si ho v sobě nechat a uchovat. Jenže můj život taky jednou skončí. Pomíjivej památník. 

Tak nevím, jestli s ním mluvit, jestli to není blbost, protože já jsem racionální. Tak racionální. Když se mě máma ptala, jestli ji její táta slyší, jestli někde je, necitelně jsem krčila rameny. A teď bych si hrozně přála, aby všichni Ti někde byli, nebo aby byli aspoň ve mně a dokázali se tam udržet, i když je už nebudu chtít.

Bolí to. A říkám si, jestli člověk pozná, že za chvíli umře. Jestli si jde lehnout s tím, že ví. Co je to za pocit? A co když někoho zrazuje tělo, ale on ještě tak moc chce. Je to boj? Je to smíření?

Představuju si, jak šel po schodech, jak si lehl na postel, zblízka, přemítám, jestli usnul, vydechnul, nebo jen zíral do tmy.