Železo ve větru - drát

Stožáry vysokého napětí jako kovové stromy v kulturní krajině. I ptáci je přijali...

Zbrojovka

Ne/zbořit?

Kolín černobílý

Zanedbaný lidi s igelitkama a rusky mluvící dělníci nejsou jen na kolínském nádraží, je jimi prolezlé celé město. Konečně jsem doplnila svou svatou trojici divných maloměst. Hořice, Třebíč a... no a Kolín. (Brno je kategorie sama pro sebe.)

Letní romantika

Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné...

Na kolínském nádraží vždycky potkávám vyžilý Rusáky, ex-veksláky s vyhrnutým límcem, odrbaný Romy a jiný nestálý existence. Ale vážně - vždycky. A vždycky si říkám „sme Rumuni, Bulhaři, malý trhy“.

Co je to za paneláky?

V lese se můžete orientovat podle lišejníků, ve městě to je ještě o něco lehčí. Brno má několik záchytných bodů. Špilberk s Petrovem je vidět až z Komárova nebo Židenic, Hády vždy obdivuju až z Moraváku, AZ Tower mě nemile překvapuje skoro všude a najít se ve změti ulic se dá třeba i podle maloměřického komína nebo skupinky vínových paneláků tyčících se na kopci. Hnusný barevně panelový Vinohrady.

C'est trés

Asi poprvé jsem Filipa Topola a Psí vojáky slyšela na albu Noční proud: The Best of Indies Records (mimochodem, kdo mi ho ukradl?). O písni C'est trés jsem řekla, že tam nějakej maník řve něco francouzsky. Pak přišly Žiletky, Kruhy, Kilián a Psí vojáci mě už nikdy neopustili, hráli při všech mých láskách i při všech mých pádech. V nejtemnějších chvílích byl Filip se mnou a vůbec mu nezazlívám, že mi občas šeptal a občas na mě i řval, abych se do té tmy ponořila ještě hlouběji. Díky tomu teď totiž vím, že nechci dopadnout jako ty, ty stvůro, kterou miluju.

Jednou, když mě zase někdo opustil nebo na mě kašlal, jsem seděla někde v trávě, bylo léto, poslouchala jsem Topola a říkala si:

vojáci jsou nejlepší v trávě

s větrem

jak si pohrává

a ty mraky, ty nekonečný mraky

to načechraný peří

vidíš, spadne na nás

a sežere

jinak je všechno stejný

No, všechno už ne, já jsem se vyhrabala z lógru celýho světa, našla jsem porozumění, něco jako smíření a Filip Topol zemřel. A to už nic nebude stejný.

„Mládí, dospělost, zralý věk.
Pak pach hlíny.
Musí bejt zvláštní pocit
deště na rakev.“

Způsob využití: jiná plocha

Jižní centrum a dále jen ticho po pěšině.

Trnitá

Roztříštěné Štýřice II

O areálu Spielberk Office Centre už řeč byla. Nedalo nám to ale a mezi administrativní budovy na Holandské holandského investora CTP (náhodička) jsme se vrátili ve všední den. A hle, lidé. Kravaťáci s kufříky, dámičky na podpatcích s kabelkami elegantně zaseknutými v předloktí... ostatní z vyšší střední postávali před administrativními budovami se žvárem v hubě místo oběda. Na příjemnou procházku kolem jezírka si vyrazily maminy s kočárky. Iluze jakéhosi života, po setmění se z monofunkčního areálu zase stane opuštěná kulisa a věže budou osaměle trčet do tmy. Kdyby po práci byla ještě chuť na zábavu a nějaké to povyražení, přímo z komplexu jezdí jednašedesátka do Campus Square.

„Chce se mi spát!“ „Tak běžte domů...“

„Kdyby byl Kilián prezident, to by byla sranda.“ ... ale jinak Topol volí číro, motýlka a konzervatismus. Whatever. Pořád jim to hraje. Ale v Mersey, prosím, už nikdy.

Zakonzervovaná Třebíč

Třebíč se pyšní jednou z nejzachovalejších židovských čtvrtí, rozsáhlým židovským hřbitovem a unikátní bazilikou. Zachovány jsou i větrný mlýn, Fuchsovy říční lázně či obchodní střediska z dob socialistických. I Třebíčané jako by ustrnuli v čase, najeli na tempo města. Nekonečně dlouho stojí na zelenou, táhnou se po ulicích s taškami z Billy, nikam se neženou, už asi nic nečekaj'.

Mezi Křenovou a Špitálkou

Ačkoliv průmyslový areál bývalé Mosilany vypadá soukromě a neprůchodně, projít se jím dá a dokonce se v něm na pár chvil vynoří zakopaná Ponávka. O areálu více zde.

Roztříštěné Štýřice

Administrativní centrum ve Štýřicích je jakýmsi městem ve městě - zdravá výživa, fitko a posezení u sterilního jezírka jsou samozřejmostí, přirozeně navazují obchody jako Bauhaus, velkorysý JIP a netrpělivě očekávaná nejvyšší budova v zemi. Neestetická zahrádkářská kolonie je od centra naštěstí odříznutá kolejemi. Do zbylé části Štýřic se chodí už jen vyspat. Taky co tam, ve špíně, když se může celý den vysedávat v lesku budoucnosti.

Podél průmyslové Svitavy

Řeky v Brně jsou z nějakého důvodu spíš bariérou než idylickým místem k odpočinku. Něco jako nábřeží tady neexistuje a je štěstí, že cesty kolem (většiny) řek jsou vůbec průchozí. Řeky protékají městem tak nějak mimochodem, lidi to k nim ale stejně táhne. Za Cejlem Svitava pomyslně rozděluje Bronx a Židenice. Lidi tamtudy šlapou domů po kolejích, co nikam nevedou, a místo přírody koukají na fabriky, ve kterých už nikdo nemaká... dávno zmizelý kouř z komínů ale pořád štípe v nose.

Šedá skvrna na mapě Brna

Masná, Mlýnská, Škrobárenská, Přízova, Spálená, Rumiště... torza továren, putyky, kde vám na pivo postačej dvě pětky, fronta na žvanec z Armády spásy, prázdno po vypálené židovské synagoze, vůně a pachy z otevřených oken, zvuky cikánský rodinky... místo zaseknutý mezi Vaňkovkou a pravým břehem Svitavy, odříznutý a nechtěně ukrytý.