Několik poznámek/fotografií k...

Chodci zasluhují lásky

Lid tlupy

„Ale je tu ještě jeden lid, vycvičenej v umění přežívání, a ten nepíše, ten má svý kroniky jen v jizvách, občas na cizí kůži... jeho pobitý nejsou známi, jejich jména nikdo nezná, jako by ani nikdy nebyli... nejsou napsaný ani na zdi ňáký zakrvácený modlitebny, protože tenhle lid v nocích Gé stříkal svou krev bez modliteben... tenhle lid žije v těžký koexistenci se státem a stát mu byl vždycky vragem, je to Lid tlupy, kterej vošetřuje rodinu a nic mu nevadí, že je občas zavšivená... (...) a vede svou miniaturní válku kapsy a kudly, a co to je proti genocidě... velmi zvláštní lid to je, protože nikdy nevytáh do pole a nikdy nezničil jinej kmen, protože naprosto nezvládá organizaci... (...) tenhle lid velmi dobře ví, jak je důležitý snění a flákání, že to je skutečný umění, kdy sen a barva zaplní místa, kde dosud řvali nebezpečný lvi podvědomí...“

Jáchym Topol: Sestra

Václav Ryčl - Bez názvu

Srdce tluče v drátech

„Neboť jsme jako kmeny stromů ve sněhu. Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé.“

Franz Kafka: Stromy 

Anebo není?

Staré fotky, nové pocity, noblesa Kutné Hory a slova odrážející se o stěny chrámu.

Co máme tedy dělati?

„… postavení lidí ve světě od té doby, co jej známe, je takové, že lidé holí, beze srsti na těle, bez doupat, v nichž by se mohli ukrýti, bez potravy, kterou by mohli nalézati v poli, jako Robinson na svém ostrově, - všichni jsou nuceni stále a bez ustání zápasiti s přírodou, aby pokryli tělo, udělali si šaty, ohradili se, udělali střechu nad hlavou a opatřili si potravu, aby dvakrát nebo třikrát denně zahnali svůj hlad, nasytili své děti a starce, kteří nemohou pracovati.“

Nuda

„To, co mě udivovalo především, bylo, že se mi nechtělo dělat naprosto nic a přitom jsem si dychtivě přál něco dělat. Cokoliv jsem chtěl udělat, jevilo se mi spojeno jako siamské dvojče se svým opakem, jejž jsem stejnou měrou udělat nechtěl. Cítil jsem tedy, že nechci vidět lidi, ale taky že nechci zůstat sám; že nechci zůstat doma, ani odejít; že nechci cestovat, ani žít dál v Římě; že nechci malovat, ani nemalovat; že nechci spát, ani nespat; že nechci milovat, ani nemilovat; a tak dále. Říkám jen, že jsem cítil, ale měl bych spíše říci, že ve mně byl odpor, ošklivost, hrůza. 

Občas jsem se v těchto zběsilých záchvatech nudy tázal, zda si snad náhodou nepřeju zemřít; to byla rozumná otázka vzhledem k tomu, že žít se mi nelíbilo. Tu jsem však s úžasem zjišťoval, že nechci ani zemřít, třebaže se mi žít nelíbí. A tak tyto dvě spojené možnosti, které se míhaly v mé mysli jako v osudném baletu, nezastavily svůj rej ani před krajním rozhodováním mezi životem a smrtí. Ve skutečnosti, jak jsem si někdy myslel, nechtěl jsem ani tolik zemřít, jako dál takhle žít.“

Alberto Moravia

Michelangelo Antonioni - Dobrodružství

Další Topol do sbírky

„Před kostelem svatého Bruna skákaly nějaký děti nebe, peklo, ráj. Čmáraly křídou po asfaltu a skákaly, jako by se nic nedělo, jako by se vesmír neroztahoval a nesmršťoval, jako by svět nebyla nanejvýš podezřelá hořlavá materie, která která může každým okamžikem vzplanout v divokejch ostrejch barvách. Dětičky dělaly, jako by se nic nedělo, jako by to nevěděly, jako by to nesály s mateřským mlíkem. Ale oni to dobře vědí, chytrý skřítci, říkal jsem si, jen se čerta staraj.“ 

Jáchym Topol
(Výlet k nádražní hale)

Pieter Brueghel - Dětské hry

Mně třináct

„Šli jsme ke Quidovi a byl sem moc šťastnej, jelikož sem potkal Mohameda. Chodil zuřivě po Mostecký a hledal něco k jídlu. Pozval sem ho ke Quidovi. Belhal se za náma po schodech. Vešel do teplýho pokoje a pravil: ‚Zde je teplo, jak teplo rozespalé matky.‘ Nechci, abyste si mysleli, že je to nějakej divadelník; u něj je to úplně přirozený. Na stole ležela mísa pomerančů a mísa sušenek. Vrh se k tomu, začal to líbat, vydával neartikulovaný skřeky a byl, byl to živočich, nepočítal se k ničemu, byl vším, stvořil ho Bůh. Bylo to krásný, Quido přines na stůl ještě plno věcí: Termixy, chleba, máslo, Jova, salám a mnoho čaje. Zpozoroval sem na Mohamedovi, že každej pokrm, kterej dá do pusy, tak ho nejdřív políbí. Furt jezdil prstama po desce stolu jako po piáně. Uklidňoval se a šílel. Omlouval se tím, že má dnes myšlenky a slova zpřeházená a že buďto ticho, nebo výkřiky, eště líp skřeky. Pouštěli sme si hodně hudby, potom Bacha, a to bylo výborný. Mohamed krásně mluvil. O Polsku, o řeči a o svých krásných příhodách.“ 

Filip Topol

Thérèse

Během nakupování vánočních dárků jsem narazila na Terezu Raquinovou...

„Byla velice chladnokrevná; zdánlivý klid tajil její prudké vášně. V pokoji svého bratrance si připadala jako u umírajícího dítěte; pohybovala se jemně, mírně, byla mlčenlivá, mluvila šeptavě jako stařenka, a když viděla zahradu, bílou řeku, širé zelené louky táhnoucí se až k obzoru, dostala divokou chuť utíkat a křičet; ucítila, jak jí srdce prudce buší v prsou ... “

... a nikomu ji nedám.

Blázen jsem ve své vsi

28. září uplyne 40 let od smrti pana Bohuslava Reynka - českého básníka, grafika a překladatele. Já to s ním jdu oslavit už zítra.