Krajinou

Někdy stačí prostě jen věřit a jít... s tebou... s otevřenýma očima... krajinou.

Mezi lidmi

27. 4. Hroby jako záhonky. „Je tu klid, žádný lidi. Vlastně je jich tu plno.“

Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné...

Na kolínském nádraží vždycky potkávám vyžilý Rusáky, ex-veksláky s vyhrnutým límcem, odrbaný Romy a jiný nestálý existence. Ale vážně - vždycky. A vždycky si říkám „sme Rumuni, Bulhaři, malý trhy“.

Stihomamy

Smrt zblízka

Nesmím Musím myslet na Filipa, chyběl mi, už nebyl ve mně ten jeho hlas. Teď mi chybí ještě víc a musím na něj myslet a musím si ho v sobě nechat a uchovat. Jenže můj život taky jednou skončí. Pomíjivej památník. 

C'est trés

Asi poprvé jsem Filipa Topola a Psí vojáky slyšela na albu Noční proud: The Best of Indies Records (mimochodem, kdo mi ho ukradl?). O písni C'est trés jsem řekla, že tam nějakej maník řve něco francouzsky. Pak přišly Žiletky, Kruhy, Kilián a Psí vojáci mě už nikdy neopustili, hráli při všech mých láskách i při všech mých pádech. V nejtemnějších chvílích byl Filip se mnou a vůbec mu nezazlívám, že mi občas šeptal a občas na mě i řval, abych se do té tmy ponořila ještě hlouběji. Díky tomu teď totiž vím, že nechci dopadnout jako ty, ty stvůro, kterou miluju.

Jednou, když mě zase někdo opustil nebo na mě kašlal, jsem seděla někde v trávě, bylo léto, poslouchala jsem Topola a říkala si:

vojáci jsou nejlepší v trávě

s větrem

jak si pohrává

a ty mraky, ty nekonečný mraky

to načechraný peří

vidíš, spadne na nás

a sežere

jinak je všechno stejný

No, všechno už ne, já jsem se vyhrabala z lógru celýho světa, našla jsem porozumění, něco jako smíření a Filip Topol zemřel. A to už nic nebude stejný.

„Mládí, dospělost, zralý věk.
Pak pach hlíny.
Musí bejt zvláštní pocit
deště na rakev.“

Přibližujeme se

Trnitá

A bylo jaro

V Hradci ode zdi ke zdi. Od odevždy k navždy.

„v analýze
v třípokojový cele
na pelesti uzamčená
celá existence
světa
i toho po něm“

Město příběhů

Město lidí, město vzájemnosti, město špíny, město dojmů. Občas příliš dojmů na jedno město.

Na obyvatele Lesné se usmívám, pomalu se procházejí, mluví o zelí a uzeném, venčí své psy a děti a přes drátěný plot trhají vrbové proutí na pomlázku. Vysoké barevné menhiry, stromy a lavičky, zadrátované plochy zeleně okolo vodárny. A poprvé si říkám, že se tu musí hezky bydlet.

Prý vodárenský objekt

Control

Sníh padá ze střechy, v sousedním pokoji křičí kluk na holku a mně je zas deset, osm, šest, dostávám strach a bolí mě i ten sníh. Z hádek je mi vždycky blbě, zase jako kdyby na sebe řvali mí drazí rodičové a byla to moje vina.

Já radši mlčím a dusím se,
hlídám se,
vím o sobě.

Vážně, voličkovsky

O volbách dnes píše každý blbec, takže proč bych i já něco nesesmolila. Bohužel nejsem obdařena nadáním cucat si argumenty z prstu či hrát na strunu sentimentu, takže se tímto pouze rozčiluji nad názory, že hlasovat pro nefavorizované kandidáty je jako hlasovat pro Zemana či Fischera a že Táňa Fischerová je na tu naší velkou, krutou, maskulinní politiku příliš naivní. Nenapadá mě důvod, proč dělat kompromis, jakkoliv by byl nebolestivý, a naivní jsou spíš lidé, kteří mají za to, že ten vzdálený politický svět musí být jen a nutně světem ostrých loktů. 

Nejsem srdcařka, nejsem bohémka, nejsem věřící, nejsem nekonečně tolerantní, nemám ráda všechny lidičky na světě, a přesto (nebo právě proto?) budu volit Táňu Fischerovou. Ne kvůli tomu, že je žena, že o nás bude s láskou pečovat nebo že nás zbaví utrpení pozemského života (ačkoliv tyto důvody neodsuzuji). Budu ji volit, protože jí věřím. Věřím, že její názory jsou opravdu její a že je nebude měnit podle toho, z jakého směru zafouká vítr prosycený vůní peněz, že její důvěra v lidi a v jejich vzájemnou solidaritu není jen líbivým volebním heslem a že její ideály přežijí i víc než jedno funkční období. Budu ji volit, protože je lepší člověk než já.

Jo a taky ji maji rádi Jan Kačer a Strana zelených. A já mám ráda Jana Kačera a Stranu zelených. A kruh se uzavřel.

Přežít

Tři babičky na Silvestra v autobuse. „Hlavně hodně zdraví v celém roce. Máte nějakou rýmu, ne?“ „Vona spí bosa.“ Už odpočítavají, kolik času jim ještě zbývá. Zatím po letech. Snad ještě tenhle rok... a takhle si možná budou přát až do smrti.

Ještě jeden rok života... lepší novoroční předsevzetí mě nenapadá.

Předjaří

Miluju to rozechvění po těle, když jaro visí ve vzduchu. Nevyhnutelný zánik a doufání ve spásu. Chce se mi smát a je mi lehce nevolno, jako bych se znovu zamilovala. (A na podzim budu jaru zase nevěrná.)

Před rokem... poprvé v Kamenné kolonii.

Malé město z pískovce a žuly

do dálky pahýly trpící stromy

a volnost polí je široká a zlatá...

Stíny

I have burned my tomorrowsAnd I stand inside todayAt the edge of the futureAnd my dreams all fade away

Stíny natřené na bílo se zase ukazují ve tmě.

Povrchní vnímání

Na citové vydírání a zvratky kobaltově chladné bestie moc věcí nezabírá. Dlouhodobě se mi osvědčuje strategie "no a co" při bdění nad záznamy z Poslanecké sněmovny či při poslouchání Princova "make the rules, then break them all cuz u are the best". Hlavně nic hlubokého, prosím.

AABBCZZZZ

Měla bych pracovat na výzkumu, aby se mi zazelenalo i poslední políčko v ISu. Mozek ale přepnul do neznámého módu a chvílemi pochybuji o tom, že jsem vůbec vzhůru.

Ve zkouškovém období je jako naschvál plno zajímavých věcí k dělání... například sledování vývoje počasí.

Lekce surrealismu

Takhle se to dělá v Řečkovicích.

Vtáčkovia

Tento život kape jako rezavá voda.

Kapky se slétají jako rackové.