V Přízřenicích někdo přecházel koleje. Možná že se fakt chtěl jen dostat na druhou stranu. „... kvůli mimořádné události na trati.“ Spoj zmizel z tabule a bylo to jasný. Tři hodiny čekání na chladném brněnském nádraží. Paní vedle možná nestihne vlak do Berouna. Domů. Za svým synem a přítelem. „Z Prahy si asi dám třicet kilásků po D5, snad nebude provoz. Přijel by pro mě kamarád, ale před rokem se mu rozbilo auto a na nový nemaj'.“ Babička s mírnou tváří mi přisedává bundu. Ženě z Berouna vypráví o extra vánočním obědu v Armádě spásy. „No a pak nám udělali i kafe.“ Taky vypráví, jak pohřbila manžela. Prý ledviny.
War is over if you want it. Ale v sobě válčíš dál.
Poslední vlak odjel z Pardubic před čtvrt hodinou, vybitý mobil, v peněžence pětadvacet korun. Taxíkem na konto ČD. (S milou slečnou z Jaroměře. Uvidíme se ještě někdy?) Taxikář si řekl tisíc pět set, asi sváteční příplatek. „V Pardubicích se tohle stává pořád. Jednou skočil ráno, v poledne i večer. Aspoň na tyhle Vánoce nezapomenete. Vy bydlíte v Jaroměři, to tam máte hodně cikánů, co?“ „Jo, ale mně nevadí.“
A o den dřív... jedovatý stromek, rybí prsty, chlebíčky, bohoslužba (vstávání a sedání), prskavky, na balkoně zpívá pták, pohádky. Díky za to.
Přeji neobyčejné a nevyprázdněné svátky vánoční...
